Zvedáme krovky a první zkušenost s Latinskou Amerikou

Tak konečně opět zasedám za svůj psací stůl, datluji na klávesnici jak zběsilá, a snažím se vám rozepsat naše další kroky směřující na Kubu. Dnes se konečně zaměřím na první dny naší cesty.

Den před cestou byl docela náročný. Moje představy byly asi takové, že si do večera zabalíme, půjdeme brzy spát, abychom byli dostatečně odpočatí a ráno si v klidu dáme snídani, zkontrolujeme, že máme vše a vyrazíme směr letiště.

No, realita byla samozřejmě trochu jiná. Znáte to. Spát jsme šli asi okolo druhé hodiny ranní, já se do onoho dne probouzela s křečemi v břiše z představy, že mě následujících x hodin čekají tři lety. Na druhou stranu jsem měla dobrý pocit z toho, že bágly jsou přichystány a můžeme trochu zvolnit. Nemám totiž ráda věci na knap!

Tak Byyyye! 

Naše letová trasa začínala v Praze s odletem asi v 15:00 hod. a přistáním v Amsterdamu. V Praze jsem už přecházela jak lev v kleci s úděsnou představou, že za pár hodin budu muset nastoupit do letadla. Vím, že se to zatím musí jevit jako bych tu cestu měla za trest, ale šlo spíš o to, překonat samu sebe a pokořit tu vzdálenost i přes ten počáteční strach.  Abych dostala do obrazu ty, kteří to o mě ještě neví, mám hrůzu z létání a nikdy to nenesu moc dobře.  Představa všech, že budu v letadle po většinu času spát, je u mě nemyslitelná. Celou dobu jsem ve střehu a poslouchám hukot motorů. Asi jsem blázen, ale to mi patří. Letecká doprava mě totiž ohromně zajímá, ale pouze tehdy, pokud stojím nohama pevně na zemi a čtu si o ní, nebo sleduji dokumenty.  Přiznávám, asi bych to neměla dělat :x.

Ale zpět k Amsterdamu. Let trval asi něco kolem hodinky a čtvrt a byl moc fajn. V letadle jsme i na tak krátkou vzdálenost dostali občerstvení v podobě tortilly, vody a dalších nápojů, o které jsme si řekli.

Letěli jsme ve dne, takže nás neminul krásný výhled z okýnka. V Amsterdamu bylo krásně. Sice bylo před námi asi 6 hodin čekání na navazující let do Mexika, ale byli jsme vlastně rádi. Našli jsme si super místečko k odpočinku s parádním výhledem na ranvej a přistávající letadla. Dali jsme si něco dobrého, teplého a čekali, než vyhlásí náš let.

Co vám budu vykládat. Občerstvení vás tam moc levně nevyjde, obzvlášť na letišti jako všude jinde, ale ten samoobslužný pultík byl neskutečný. Na výběr bylo od čerstvých džusů, ovocných a zeleninových salátů, polévek, až po kuře, bagety všeho druhu, pečených brambor atd. Zkrátka výběr byl skvělý a velmi mile nás letiště v Amsterdamu překvapilo svou čistotou a servisem.

Po pár hodinách čekání jsme byli lehce znavení, ale konečně jsme se šli odbavit. Čekal nás ten nejdelší let a sice desetihodinový let do Mexiko City. Hrozně jsem se těšila, ale když jsem viděla to velké letadlo, které právě pohlcovalo spousty kufrů pasažérů, říkala jsem si, že to bude pro mě opravdu výzva.

Ve 22:40 a lehkým zpožděním jsme konečně začali rolovat na dráhu. Moje nervy už pracovaly na plné obrátky, ale byla jsem ráda, že mám vedle sebe Fílu. Ten je vždy naprosto v pohodě a lety absolutně neřeší. Jsem ráda, že má se mnou při cestách letadlem svatou trpělivost. I v Economy Class jsme měli dostatek místa na nohy, jednu deku, polštářek, masku na spaní a na obrazovce spousty nejnovějších filmů. To bylo něco pro Filíka. Stačí mu kvalitní film, klid a spí jako zabitý. U mě má vše značně jiný průběh. Zatím co téměř všichni okolo mě to po pár hodinách vzdali a šli spát, já upřeně čučela na obrazovku a střídavě překlikávala naši polohu a letovou hladinu s filmem. Prostě jistota je jistota. Chápu, že v tomto budu asi ojedinělý případ, ale v tuhle chvíli jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla. Ničeho se asi nebojím víc, než představy, že letím dvanáct kilometrů vysoko a pode mnou jen širý oceán.

Naše trasa navíc vedla odklonem přes Grónsko a Chicago z důvodu bouře nad Velkou Británií, takže se čas ve vzduchu ještě navýšil o asi hodinku.

Byla jsem blahy bez sebe, když sem na obrazovce viděla, že se blížíme a do přistání zbývá necelá hodina.

Přistání s výstrahou

Pilot byl skvělý a i samotné přistání bylo bezchybné. V Mexiku jsme přistáli asi ve 3 hodiny ráno místního času. Ten den panovala poměrně veliká oblačnost a teploty kolem 18 stupňů.

Jen co jsme vystoupili z letadla, nastaly kontroly. Mimochodem, už v letadle vám před přistáním dá letový personál formulář, který je nutné vyplnit. Jedná se o formulář, ve kterém potvrzujete, že nejste imigrant a že v zemi nebudete pobývat. V našem případě se jednalo pouze o tranzitní zemi, ale i tak jsme byli povinni tento formulář vyplnit.

Tak jak jsem se radovala, že formulář byl psaný ve španělštině i angličtině, na kontrole v Mexiku tak znalí anglického jazyka nebyli, a až na malé výjimky s námi nikdo komunikovat v angličtině nehodlal. Už při samotné kontrole si vás pěkně vychutnají, pokud nemáte vyplněno vše podle jejich představ a nedej bože jim ještě nerozumíte.

Když už bylo celé tohle martýrium za námi, vešli jsme konečně do haly. Hezká myšlenka udělat si pár fotek haly se posléze ukázala ne zas tak hezkou. Při první příležitosti nás totiž zastavily místní policistky a taktně nám vysvětlily, že fotografování čehokoli na tomto letišti je zakázáno. Ještě předtím jsme však museli ukázat obsah našeho fotoaparátu. Takže dobrá rada pro vás – NEFOŤTE! A když už, dávejte si pozor na to před kým!

Letiště samotný nás moc neuchvátilo, a myšlenka, že zde budeme x y hodin jen sedět a čekat na další navazující let  ještě méně, ale měli jsme štěstí na asi jedinou otevřenou restauraci.

V restauraci jsme zdaleka nebyli jediní, ale určitě zcela jediní, kteří nemluvili španělsky a kteří se ve 3 hodiny ráno ládovali bagetama,  jako by byl čas oběda. Když jsem se ohlédla kolem sebe, museli jsme působit jako dva tydýtové.  Nevadí, s tímhle jsme sem přeci jeli, ač musím přiznat, že jazyková bariéra byla opravdovým problémem a kdo španělsky umíte, je to pro vás obrovská výhoda. Tihle lidé jsou totiž hrozně mluvní a za předpokladu, že jim rozumíte a jste ochotni a schopni i odpovědět, budou na vás koukat úplně jinýma očima a věřím, že si je získáte. Hold angličtina tu byla i přes to, že jste na americkém kontinentě velkým problémem.

Slovník jsem od této chvíle nepustila z rukou a byl mi obrovským pomocníkem jak jsem už zmiňovala v článku Latinská Amerika – balení na cestu s jedním báglem.

Možná by stála za zmínku i má zkušenost s toaletami, kde nesmíte splachovat toaletní papír. Už jsem se s tímto zajímavým jevem v nějaké zemi setkala, ale tak špinavé toalety a plné koše s použitým toaletním papírem jsem asi nezažila.  Každopádně s větou POR FAVOR NO BOTAR PAPELES EN EL INODORO se setkáte často i na Kubě.

Poslední štace

Konečně přišel náš čas, poslední let a poslední kontroly pasů a báglů. Byl to asi nejhezčí let. Trval něco kolem tří hodin a nabídl nám krásný výhled na Karibské moře, modré laguny a bílá oblaka.

Teplotní rozdíl oproti Mexiku je citelný hned. Nemusíte ani vystoupit z letadla a cítíte se jako v sauně. A jen tak pro pořádek, ani funkční tričko vám nepomůže. Jeli jsme ale mimo sezónu a tak jsme s vyššími teplotami počítali.

Letiště na Kubě je hodně malé a nemáte moc šanci se zde ztratit. Dlouho to netrvalo a i přes kontrolu jsme prošli relativně snadno, i když prohledávání báglů jsme se nevyhnuli.

Odteď se obrňte trpělivostí a obezřetností

Jakmile projdete kontrolou a dostanete se do hlavní haly letiště, obrňte se trpělivostí. Sesype se na vás asi milion padesát taxikářů, kteří se dokonce za ta léta vybavili základními anglickými frázemi, takže přesně víte, co po vás chtějí.

Unaveni z cesty jsme nakonec využili služeb taxikáře, který se na nás nalepil jako pijavice. Vzhledem k tomu, že jsme neměli šajnu, jak se dostaneme do našeho prvního ubytování, rozhodli jsme se jej vzít. Cenu jsme si ujasnili dopředu. Řekl si o 25 CUC s čímž jsme souhlasili. Říkal, že cesta na námi určenou adresu trvá asi 30 minut. Ještě než jsme se ale dostali na námi zvolenou adresu, požádali jsme si o zastavení někde v bance či směnárně. Doporučil nám jedno místo, kde si peníze můžeme směnit.  Jedná se o tzv. CADECU o které jsem také mluvila v předchozím článku. Slečna opět nemluvila anglicky, takže jsme jí jednoduše dali všechno co jsme měli a chtěli za to pesos convertibles.

Na co pozor:

• Kubánská i mexická pesa si musíte vyměnit až na místě. Z České republiky se doporučuje vyjet s eury. Pokud přijedete s americkými dolary, počítejte ještě s 10% poplatkem.

• Doporučuji si také směnit pouze konvertibilní pesa (CUC), což je turistická měna. Peso national (CUP) je měna pro místní a vy s ní nezaplatíte nic víc, než ovoce a zeleninu na trhu, kterých jsme taky zrovna moc nepotkali. Vše ostatní vás budou nutit platit v CUC.

• Buďte obezřetní při placení. V Havaně se nám stalo, že namísto konvertibilního pesa, nám vrátil v místní měně a víme, že účelně. Jednalo se o mince. Na papírových bankovkách je to jasně psáno. U mincí se snadno nachytáte jako my. Papírové bankovky nám vrátil hned, ale na zbytek jsme dlouho čekali, a dokonce nás u mincí, které nám vrátil přesvědčoval, že se jedná o konvertibilní peso.

 Když jsme nasedli opět do vozu, nastalo ještě chvíli hledání oné adresy. Taxikáři vás totiž svezou, i když přesně neví, kam jedete. GPS a jiné aplikace se zde samozřejmě nepoužívají. Internet je pro řadu místních něco luxusního, takže se zde stále osvědčuje staré dobré houknutí na kolemjdoucího. Po chvilce bloudění jsme se dostali do cíle k paní Heleně, u které jsme byli první 2 noci v Havaně.

Paní Helenka je Češka žijící v Havaně už řadu let. Mluví stále velmi dobře česky. Poradila nám kam zajít, jaký autobus využít a jaké pravidla dodržovat, aby vás místní oškubali co možná nejméně.

Ubytování pro vás nemám bohužel zdokumentováno, ale myslím, že když se rozhodnete zde strávit pár dní, určitě neprohloupíte. Cena za jednu noc vás vyjde na 25 CUC. Ubytování je čisté, snídaně skvělé a lokalita je taky více než příznivá. Do centra je to autobusem asi 5 minutek.  Jen se obrňte trpělivostí. Jízdní řády se zde moc nedodržují, autobusy jsou přeplněné a horko do toho vám taky moc nepřidá, ale na druhou stranu to byl zážitek, na který asi jen tak nezapomeneme. Za jízdu neplatíte přímo řidiči, ale místnímu „výběrčímu“, který sedí na předním sedadle, vystrčí ruku z okýnka a zkasíruje vás o 0,10 CUC, což je prý naprosto dostačující částka pro 2 lidi z okraje Havany do historického centra. Tuto informaci jsme dostali od paní Heleny a byli jsme rádi. O cenách totiž mají ve zvyku mluvit až na místě a řádně je nadsadí. Pokud byste využili místních taxi služeb, počítejte s částkami okolo 15-25 CUC. Samozřejmě nemluvím o těch krásných, barevných bourácích, kterými je Kuba tak známá. U těch se cena pohybuje mnohem výš.

Naše srdce zaplesala blahem, když nás přímo v přecpaném autobuse s nalepenými Kubánci na zádech oslovil snědší, mladý klučina, který se nás zeptal: ,,Vy mluvíte česky?“ Chvíli jsme se na sebe s Fílou podívali, jestli se nám to nezdá, že někdo v autobuse směrem do centra v Havaně nás oslovil českým jazykem. Nakonec jsme se dozvěděli, že Rafael je Čech, který žil dlouhou dobu v Praze, ale otce má Kubánce. Představil nám svou manželku a doprovodili nás až do centra. Povídali jsme si, vyměnili kontakt a byli strašně vděční, že takhle daleko od domova poznáme super lidi, kteří mají také svůj zvláštní příběh a předají nám zase něco cenného do života.

Zajímavost:

• Rafael nám sdělil, že se již několik měsíců snaží získat kubánské občanství. Má na Kubě manželku, děti, kubánského otce, a i přes to všechno je pro něj velmi těžké kubánské občanství dostat. Několikrát musel vyjet zpět do ČR pro řadu papírů a stále nejsou dostačující. Inu, pravidla jsou zde dosti přísná.

No a touto zkušeností bych dnešní článek završila. Vím, že je zase meeega dlouhý a věřím, že se mi podaří pro vás zpracovat co nejdříve podcasty, abyste si mohli tohle všechno i poslechnout a nevkládali všechnu svoji pozornost jen do textu.

Mějte se krásně a určitě mi dejte vědět do komentářů, zda by se vám líbily články i v podobně podcastů. 🙂